ETNA DE RIA VELA

"Ciri"

Březen 2010 - DLK, DKK.
Dokopala jsem se (tisíceré díky naší milé Libušce) k zrentgenování naší Cirdy. Bohužel to, čeho jsem se obávala se stalo skutečností a ona chřipka, při které nám prcek málem umřela, opravdu zanechala trvalé následky. Ačkoliv se Libuška snažila, rentgeny stále vycházely tak nejak "našišato" ... nakonec jsme zjistili, že Cirilka má jednu stehení kost o kousíček kratší než druhou. Což na kloubech samozřejmě vidět je. Otázkou zůstalo, jak to nakonec posoudí oficielní pan vyšetřovatel.
Po třech týdnech netrpělivého čekání nás konečně čekala obálka ve schránce a v ní výsledky. Musím přiznat že se mi celkem ulevilo, protože lokty, kterých jsem se obávala víc má Cirda naprosto čisté 0/0. Kyčle nakonec také nedopadly tak špatně, výsledek C/C (tedy kdysy dávno 2/2). Sice je pro mě trochu zarážející fakt, že namáhanější je jen jeden kloub (ten s tou kratší kostí), ale výsledek je na obou nohách stejný, ale kdo jsem já, že :))
Každopádně jsem strávila hodnou chvíli přemýšlením, zda Cirdu krýt nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla že to zkusíme, a to vzhledem k faktu, že ostatní sourozenci mají kyčle v pořádku a Ciri je jediná ze dvou vrhů, která má obě kyčle na stupni 2.

Únor 2009 - prevence.
I Cirilka dostala každoroční pigáro. A aby jí nebylo líto, že všichni maj ještě "něco navíc" nechali jsme jí pro jistotu udělat také kompletí rozbor krve - přece jen, je to rok od té příšerné chřipky, tak co kdyby něco, že jo.
Výsledky byli více než potěšující - Cirda je naprosto zdravá holka, nikde nic špatného ... ťukám na vše okolo, že to dlouho vydrží :)

Březen 2008 - chřipka - že by španělská?
Cirince bylo téměř celých 8 měsíců, rostla nám do krásy a dělala samé skopičiny. Například si postavila hlavu, že tyhle granule už prostě nechce. "No co, nechtěj si, hlad tě donutí", myslela jsem si v klidu, obzvláště když jevila zájem o sousední mističky i o to, co mám na talíři já. Až najednou skopičiny nedělala.
Byla středa ráno, náš spolubydlící venčil smečku a pak mi volal do práce, že byla Cirda nějaká zaražená. Přisoudila jsem to vodítku na kterém byla jako jediná a dál to neřešila, obzvláště že ráno se mnou byla v lese naprosto v pohodě. Nicméně po návratu z práce jsem musela konstatovat, že Cirda opravdu je nějaká divná - ani mě pořádně nepřivítala, žádné její veleskoky až na hlavu ... a venku stála jak ovce, hlavu k zemi, klepali se jí nohy a nebyla schopná udělat ani krok. Mazali jsme hned domu a já začla obvolávat všechny, kdo mají auto ... a jako na potvoru nikdo nemohl přijet. Takže zbývalo jen zavolat psí sanitku, což jsem udělala. Na telefonu firmy www.pet-medic.cz seděla paní doktorka, která se vyptala na příznaky a ujistila mě, že do deseti minut bude stát auto před barákem. A taky stálo. Pan řidič - vyškolený veterinární technik - nejprve Cirdu poslechl a změřil jí teplotu. Pak mu vylezli oči z důlků, změřil jí ještě jednou a zavolal na centrálu paní doktorce, že má čubík 40,2°C a že pojede s houkačkou. Pak se jen v rychlosti optal kam jezdíme, já řekla Podolí, on přitakal a už jsme jeli jako o život. Cestou mu zavolali z centrály, že oznámili náš příjezd a na veterině nás budou čekat.
Opravdu nás čekali. Náš dvorní pan doktor se jen optal co se stalo, vrazil Cirdě teploměr a už jsem byli v pokojíčku a ládovali do čubinky jednu kapačku za druhou. Cirilka byla totálně vláčná, ani nevnímala co se s ní děje. Vzali jsme jí krev a vzorek moči na první rozbor a v podstatě jsem nenašli vůbec nic, jen dehydrataci. Na kapačce jsme byli od půl čtvrté do devíti do večera, kdy si pro nás přijel Honzík. Doma jsem jen nakrmila zbytek smečky (kterou naštěstí vzal Honza vylítat) a šup do postele.
Ráno Cirda nevypadala o nic lépe, spíš naopak. Zavolala jsem do práce, kde pro nás mají naštěstí pochopení a vzala si zatím do konce týdne dovču. A pak tradá zase na veterinu. Kluci si doma rozdělili péči o zbylé jedince a my s Cirdou, které bylo stále hůř trávili osamělé dny v pokojíčku, s kanylou, kapačkami a spoustou léků. V krvi se nic nenašlo ani při podrobnějším rozboru, byl konstatován chřipkový stav a prý nejsme jediní co mají stejné příznaky. Jen bohužel díky Cirdině mládí a těm dvoum dnům bez jídla měla nemoc poněkud horší průběh.
V pátek kolem poledne jsem začala propadat panice - Cirinka měla regulérní halucinace, nevnímala nic kolem sebe a upadala do bezvědomí. Miloš jí opět změřil teplotu a ta vylezla na neskutečných 41,6°C. Co teď? Byla jsem zoufalá, držela jsem Cirdu v náručí a šeptala jí, že mi nesmí umřít, že bez ní bude doma smutno. Mezitím jí Miloš píchnul injekci adrenalinu, protože to začalo vzdávat srdíčko a lahev s její kapačkou jsme strčili do lednice v naději, že ji alespoň trochu ochladíme zevnitř. Nevím co nakonec zabralo - jesli můj hlas, nebo vychlazená kapačka, nebo všechno dohromady, ale teplota trošičku klesla a Cirinka klidně usnula, zatímco jsem jí předčítala nějaké nesmyslné články z jakéhosi časopisu. Když si pro nás v devět večer přijel Honzík, dokonce už zvedala hlavu a snažila se zase všechny kolem olizovat.
Ještě celou sobotu jsme byli jak trvalý inventář na veterině, v neděli pak už jen půl dne a v pondělí na kontrolu. To už naše kočička zkoušela kam až povolí vodítko a maminčiny nervy a co všechno se dá případně okousat. Už jí zase bylo dobře a už zase vyváděla lumpárny, jako každé správné mimino.
Následná vyšetření ukázala, že to co prožila na ní nenechalo trvalé následky - srdíčko i ledviny v pořádku, krev i moč na rozborech bez nálezu. Naštěstí.

Chtěla bych tady moc poděkovat celému osazenstvu veteriny Podolí, že se o nás o obě příkladně starali - nebýt Milošovi péče a trpělivosti, nevím jak dopadla Cirda. A nebýt péče a starostlivosti sestřičky, asi bych já osobně umřela hlady a žízní, protože jsem odmítala od Cirdy odejít byť jen na minutku.

A ještě jedna zmínka - podobnou nebo stejnou chřipku prý u nás na sídlišti dostalo několik dalších pejsků, z nichž bohužel dva nepřežili, jeden kluk má trvale poškozeny ledviny a jedna fenka klouby. Cirda vypadá zdravě i po několika dalších měsících, jen jí nejspíš nedorostli nožičky - zůstala ve velikosti oněch osmi měsíců. Ale nám je to jedno, hlavně že to přežila.